Když se člověk cítí být nešťastný

Nevím, jestli to patří k tomu sychravému počasí, nic méně to tomu vůbec nepřidá. Ukradli mi obal na mobil. Takovej ten obal, co je zelenej, ze skvělýho matroše, s pěkným obrázkem, ten obal co jsem si koupila včera, když jsem se plácla přes kapsu. A kde mi ho šlohli? Na přednášce. Na té přednášce co sice není v mém rozvrhu, však téma mě zajímá a chtěla jsem si to odsedět, na té přednášce kam přednášející nepřišel, možná, že ho někdo taky ukradl. Přesně na té přednášce, kdy při cestě tam potkáte Toho, koho přesně potkat nechcete, páč víte, že dneska už se soustředit nepůjde. A tak jsem se šla po přednášce zeptat na brigádu, všimla jsem si na dveřích vylepeného letáku, říkám si, vyjde brigáda, bude novej obal a oni vám řeknou, bohužel, ten papír už neplatí. A tak se po cestě na kolej necháte ohodit dodávkou. Možná jsou to maličkosti, ale ono to někdy tak stačí... Včera jsem se dozvěděla, že vypadám jak chlap...těšila jsem se na kamaráda, nic z toho a pak se chovala hloupě...někdo, kdo mi ne tak dávno byl blízkej víc než kdo jiný, mi posíla seznamy věcí, které změnili status "tojeprotebe"na status "nutnětopotřebujuzpátky". A venku? Prší.

Jednou - Václav Hrabě

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom,  co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrvona teď má se to stát.

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o  životě nic -
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možný zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.