Když se člověk cítí být nešťastný

Nevím, jestli to patří k tomu sychravému počasí, nic méně to tomu vůbec nepřidá. Ukradli mi obal na mobil. Takovej ten obal, co je zelenej, ze skvělýho matroše, s pěkným obrázkem, ten obal co jsem si koupila včera, když jsem se plácla přes kapsu. A kde mi ho šlohli? Na přednášce. Na té přednášce co sice není v mém rozvrhu, však téma mě zajímá a chtěla jsem si to odsedět, na té přednášce kam přednášející nepřišel, možná, že ho někdo taky ukradl. Přesně na té přednášce, kdy při cestě tam potkáte Toho, koho přesně potkat nechcete, páč víte, že dneska už se soustředit nepůjde. A tak jsem se šla po přednášce zeptat na brigádu, všimla jsem si na dveřích vylepeného letáku, říkám si, vyjde brigáda, bude novej obal a oni vám řeknou, bohužel, ten papír už neplatí. A tak se po cestě na kolej necháte ohodit dodávkou. Možná jsou to maličkosti, ale ono to někdy tak stačí... Včera jsem se dozvěděla, že vypadám jak chlap...těšila jsem se na kamaráda, nic z toho a pak se chovala hloupě...někdo, kdo mi ne tak dávno byl blízkej víc než kdo jiný, mi posíla seznamy věcí, které změnili status "tojeprotebe"na status "nutnětopotřebujuzpátky". A venku? Prší.

Jednou - Václav Hrabě

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom,  co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrvona teď má se to stát.

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o  životě nic -
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možný zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.

Výlet

Nevím, od čeho je dobrý plánování, když malokterý plán vajde. Možná to chce jen dostatek trpělivosti, zatnout zuby a vydržet, přeci naděje umírá poslední a tak mi dost často nezbývá nic víc než doufat v brzké shledání.

Asi stýtísícátý pokus sejít se s Péťou vyšel. A že jsme to setkání vzali zodpovědně. Ukázala jsem mu architektonické "skvosty" Ústí, nacpala ho oblíbenou červenou omáčkou s těstovinami a ukázala mu, jak levné pivo máme na Hnátě i na Žumpě.  Po zkouškovým jsem se chtěla odměnit výletem do Tisé na Labské pískovce, a pořád ne a ne to vyjít, tož teď se naskytla skvělá příležitost. Ranní přípravu na výlet jsem vzala zodpovědně, při chystání sváči jsem vyhodila pojistky na bytě a i na chodbě u výtahu se zhaslo. Až Vám někdy bude připadat divné, proč ten toustovač nejde zavřít, tak zapomeňte na rčení typu, když to nejde hrubou silou, půjde to ještě hrubší, páč se může klidně stát, že tam přiskřípnete kabel od toho pekelného přístroje a to je pak ohňostroj. Pan správce Ludvík mi dal chytrou radu, řekl ať to hlavně neodizoluju, tak jsem na něj vytřeštila oči a zeptala ho, proč bych to jako měla olizovat ???:-), ať žije krásná čestina a nedoslýchavost. Tož vyrazili jsme na výlet a bylo to skvělý. Skály paráda, počasí super a k tomu hromada povídání, fajn fajn. Potkali jsme dvě skupinky horolezezců, prohodili pár slov a já jim tiše záviděla. Na tváři úsměv a v sobě vytoužený klid.

Trocha nostalgie

V pondělí ráno jsem se probudila s melodií v hlavě, melancholicky naladěná po pěkném snu. Celý den jsem ji nemohla z hlavy vyhnat. Bývá peklo přerušit zvukem budíku plnící se touhy během nočního snění a celý den si dumat nad tím, jaké by to bylo (dělám to dost často) a ještě k tomu v hlavě kraťoučká melodie a ne a ne vzpomenout si na slova. Na konec jsem přec pokořila svou děravou pamět. Internetové hudební stránky mě zklamaly, tak přidávám alespoň text.


V létě za řekou, kde stála chajda z kůlů,
tam romantický zdálo se nám všechno být,
na pasáka noční útok osmi vosích úlů
a pod říčními kameny se musel skrýt.
Jak velká voda přišla i chvíle loučení,
kdo z nás by to věděl, že se v moře promění
údolí i chajda pod skálou.
 Teď s tebou procházím estakádou hrází
a v duchu promítám ty chvíle zas,
tvoje malá dlaň teď rackům chleba hází,
a já bych na pár vteřin tady vrátil čas.
Jak velká voda přišla i chvíle loučení,
kdo z nás by to věděl, že se v moře promění
údolí i chajda pod skálou.
Je hloupý zakotvit tam nad chatrčí z kůlů,
to stejně nespravím, nám zbude přání,
hledat musíme dál svou zemi vosích úlů,
kde oheň může hřát až do svítání.

Ta část kde se zpívá estakádou hrází...ta je nejlepší na celé písničce.

Vrátila se jednou odpoledne

Úplně náhodou.