To se může stát jen mě.

   Nemůže. Fakt nemůže. Věřte. Když vám ujede autobus před nosem a vy si řeknete "No toto? To se může stát jen mě! Tak v tu samou chvíli na celém světě ujede bus minimálně....několika dalším lidem. Chodí nás po světě na 7 miliard, 7 miliard. Prostě se to stát jen vám nemůže. Nemějte mi to za zlé.

   Občas si představuji, jak sedím někde v Bangladéši na obědě s upracovaným Ukrajincem, popíječem čaje z Maroka, s třema oplácanýma Amíkama, jednou slečnou z Chile (tam jsem údajně prožila svůj předchozí život), s chlápkem z Iránu a jeho babičkou z Kazachstánu a s 12 týpky z Číny, co mají styl ruských babušek - od nejmenší po největší a všichni stejně vypadající.

  O čem si povídáme?

   Jak jsme se ráno vzbudili a nemohli hnout krkem. A jak to hrozně bolí. A jak nás to štve, když se takhle při pondělku nemůžete převlíct z pyžama. A nejvíc k vzteku je, když ta naše fyzio pomoc se toulá někde po hororách. Ještě štěstí, že máme bývalé přítele a současné přátele, vyznavače fyzioterapeutického umění. A pak se dotoulá osobní fyzio pomoc vytáhne horkou rolku  (to je prosím horký smotaný ručník, má ještě nějaký jméno před slovem horký) a alkohol, my se smějeme a on nám vyzpraví krk.

   A zrovna dneska ráno, jsme se vzbudili (pár Číňanům se to stalo předevčírem) a měly 3 šrámy na ruce, jako by nás někdo v noci zlehínka poškrabkal nožem. Jak se to tam vzalo? Kdo ví, ale večer, večer to tam jisto jistě nebylo.

 Občas se mi něco přihodí a šoupnu to na facebook. Pak chodim nenápadně kolem, tvářim se jako "mimochodem mě vůbec nezajímá, co se na mém profilu děje", ve skutečnosti si počítám like za vydařený kousek. Bývá to sranda.

   Ještě chvilku poklábosíme, zasmějeme se a já odcházím/odlétám/odplouvám vodovodem s pocitem, jak je prima, že se TO nemůže stát jenom mě.

Asi takovej pocit...

...jako když mi je fajn. Konečně se začíná všechno usazovat a já mám po pocit, že tu směť myšlenek v hlavě jsem postupně roztrkala do šuplíčků...

   Popíjim kafe a odkládám ho na vytisklé otázky na zkoušku, to proto aby se neudělalo kolečko. Kolečko vedle dalších koleček z doby, kdy jsem neměla vytisklé otázky na zkoušku a zoufale jsem se netrápila tím, že už opravdu musim začít něco dělat.

   Venku je sluníčko a mě se cukají koutky. Konečně. Čím to, že jednou se svět tak nějak vesele točí sám od sebe a někdy máte pocit, že ta špatná nálada je všudypřítomná a neuteče. Kupuju voňavé olejíčky a večer si dám doporučenou dávku hormonů.

   V únoru jsem hrdě nakráčela na gyndu, s pocitem vydržím tu cokoliv, protože JÁ mám chlapa. Takového co voní a říká mi "sluší Ti to", když mi po ránu stojí ofina a na pyžamu je flek od čokolády, která padla na tajňačku večer ve špajzu. S pocitem nadšení jsem zahájila svůj večerní rituál. Hlavu plnou představ o bezproblémové pleti a lepších nehtech. A tak první platíčko jsem prozvracela, další 3 proplakala. Jsem normální? Těžko. Nebo mi ten hormonální zázrak tlačí na žaludek a posléze se odplavil k mozku? Co všechno je taková normální ženská ochotná vydržet pro pár chvil romantiky? Polykat prášky, aby mohla prožívat chvilky vášně, na které pro samé chroustání nemá vůbec chuť. Žádná vášeň, žádná pohoda, ale svět na ruby, kde se nálady mění rychleji než švec.

Že není chlap.
A chodí pozdě.
A chce jít do hospody, když mě se zrovna nechce
a ptá se mě, když mě se nechce mluvit
a nestresuje se, když si myslim, že je to třeba
a okusuje si prsty
a prodává kondomy a tuňáky a dalších milion věcí
a jeho druhé ponožky žere pračka
a leze na kopce, když já mám strach
a pouští hudbu, co já nechápu
a odsouvá termíny ukončení školy, když si říkám, že se to nedělá
a neumí uvařit puding, ale jen čokoládovou polívku
a usne, když mu dlouze vyprávim, jak jsem jela tramvají.

 A když ho prosím ať mě nechá odejít, utře mi slzy a ráno uvaří kakao. Tak, stačí. Hodila jsem mé "osobní zlo" do koše.

Má mě rád, když se směju i když křičím a objímá mě pevně.
A volá, když jde pozdě a já se tak můžu ještě 5krát převlíknout
a když nechci do hospody, tak se se mnou prochází po městě
a mlčí
a občas naoko udělá, že toho má hodně
a když se na něj podívám, vytáhne ruce z pusy
a o svých podnikatelských cosi mi nevypráví
ponožky má stejné a tak se do páru hodí i jiná
a večer v 3tisícové výšce mi volá a říká, jak rád mě má
a po divné písničce mi pustí Zlatovlásku
a pořád odsouvá školu a já to neřešim
a sní všechny pudingové hrudky a mě dá to nejlepší z kakového výtvoru
a když chci povídat a vyprávět, tak si sedne.

Už nemusim číst alarmující články o neblahých účincích hormonální antikoncepce na srdeční činnost, rakovinu a lupy. A nezvyklá mě ani zvětšení prsou. Myslím, že už to stačilo.