Každý chce, to co nemá. To je tak omílané klišé, které však, chtě nechtě, funguje. Čím to? Naše nenasytnost? Touha po dobrodružství? Závist? Kdy poznáme že to, co máme, je nejcennější pod sluncem a není třeba chtít víc? Říká se, že až ve chvíli kdy to ztratíme.
Nic zásadního jsem neztratila (pro jistotu jsem si překřížila prsty). Snad jen, občas, moje Štěstí nazuje toulavé boty (nebo toulavé mačky?) a vydá se do světa. Já pak na něj čekám. Třebaže i jinde ve světě a ne doma za pecí, ale čekám. A dlouho.
Můžu na hory nadávat, můžu se bát všech jejich nástrah, můžu mít pocit, že to není fér. Ale jednu věc horám upřít nemohu a to, že když se vrátí a obejme mě, oba se tváříme na výsost spojeně, směje se spolu se mnou celý svět. Můj strach o něj je vykoupen jeho uvědoměním si, že o mě stojí. Moje čekání na návrat je vykoupeno intenzivním trávením společného času.
A pak v jeden večer, zrovna když jeho ego bojuje s předpovědí počasí na Blancu, v přesvědčení, že volám jeho mamce, to zvedne on a můj tichý šok vyplní slovy: "Neuvidíme se v pátek, musím se učit na státnice." Slova jako "státnice", "bakalářka", "seminárka" vyslovená jím mi okamžitě přepínají moje chaotické myšlení do ještě chaotičtějšího a důležitějšího opakování slov : "Ano! Uč se! Musíš! Já myslím! Já vím! Já to chápu.! Hlava chápe, srdce však pochopí leda tak prdlačku.
Chci být s Tebou, když se škrábeš na kopec.
Chci být s Tebou, když důchodcům škrábeš záda na praxi.
Chci být s Tebou, když jdu večer spát.
Chci být s Tebou, když s Tebou dlouho nejsem.
A že jsem si to přála opravdu hodně. Vesmír se semknul a mě přišla smska: Přijeď. V pátek. Prosím. Nebyl čas ptát se kdo je kdo a já sedla na vlak a jela. V tašce víno a skleničky.
Jednou mi říkal, že nejradši na horách má návraty domů. Možná to nemá rád úplně nejvíc, ale má to rád natolik, že je to klíčová věc v jeho toulání se po světě. A pro mě je zásadní, že vytvářím prostředí domova, kam se on rád vrátí.
