Nemůže. Fakt nemůže. Věřte. Když vám ujede autobus před nosem a vy si řeknete "No toto? To se může stát jen mě! Tak v tu samou chvíli na celém světě ujede bus minimálně....několika dalším lidem. Chodí nás po světě na 7 miliard, 7 miliard. Prostě se to stát jen vám nemůže. Nemějte mi to za zlé.
Občas si představuji, jak sedím někde v Bangladéši na obědě s upracovaným Ukrajincem, popíječem čaje z Maroka, s třema oplácanýma Amíkama, jednou slečnou z Chile (tam jsem údajně prožila svůj předchozí život), s chlápkem z Iránu a jeho babičkou z Kazachstánu a s 12 týpky z Číny, co mají styl ruských babušek - od nejmenší po největší a všichni stejně vypadající.
O čem si povídáme?
Jak jsme se ráno vzbudili a nemohli hnout krkem. A jak to hrozně bolí. A jak nás to štve, když se takhle při pondělku nemůžete převlíct z pyžama. A nejvíc k vzteku je, když ta naše fyzio pomoc se toulá někde po hororách. Ještě štěstí, že máme bývalé přítele a současné přátele, vyznavače fyzioterapeutického umění. A pak se dotoulá osobní fyzio pomoc vytáhne horkou rolku (to je prosím horký smotaný ručník, má ještě nějaký jméno před slovem horký) a alkohol, my se smějeme a on nám vyzpraví krk.
A zrovna dneska ráno, jsme se vzbudili (pár Číňanům se to stalo předevčírem) a měly 3 šrámy na ruce, jako by nás někdo v noci zlehínka poškrabkal nožem. Jak se to tam vzalo? Kdo ví, ale večer, večer to tam jisto jistě nebylo.
Občas se mi něco přihodí a šoupnu to na facebook. Pak chodim nenápadně kolem, tvářim se jako "mimochodem mě vůbec nezajímá, co se na mém profilu děje", ve skutečnosti si počítám like za vydařený kousek. Bývá to sranda.
Ještě chvilku poklábosíme, zasmějeme se a já odcházím/odlétám/odplouvám vodovodem s pocitem, jak je prima, že se TO nemůže stát jenom mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat