Jeden přítel mi říkal, že jeho cesta za tím po čem touží, je vždycky komplikovaná. A tak se možná vyzbrojí mečem, dýchacím přístrojem nebo pevnými nervy. Co máme ale dělat, když se dostaneme na místo, odkud žádná cesta dál nevede? Napadá mě spoustu kroků co můžu udělat, však co když šlápnu sakra vedle?
Přestanu se ohlížet za tím, co si myslí ostatní.
Nebudu se občasně nípat v minulosti a pak špatně usínat.
Zacpu si nosní dírky a přestanu vnímat vůně.
Nebudu smutná, ani když se mi bude chtít.
Začnu se snažit o zmenšení denní konzumace kakaa z litru na dva docela malý hrnky.
Nebudu brečet (jen u smutných písniček můžu).
Naučím se mluvit a říkat, co cítím.
Neurazím se.
Nebudu se přesvědčovat u čistého oblečení, že je třeba ho vyprat.
Běhat! Cvičit! Nežrat!
Každý týden jen jedna pohádka.
Budu zodpovědná.
Zašiju si všechny díry.
Budu šetřit.
Nevynechám žádnou přednášku nebo seminář.
Přestanu se smát svým vtipům, kterým se nikdo nesměje.
Okamžitě zjístím, co chci.
A nebo pochopím, že já jsem já. Přestanu se omezovat, zakazovat, nutit. Přestanu se bát, zavřu oči, semknu ruce v pěst a udělám krok, jedno kam.
Ráda sním. Ráda, opravdu. Dneska jsem si ve vlaku přestavovala jak stelu postel a očuchávám povlečení. Takovou tu velkou postel, kde spí dva. Těším se na to, moc.
Budu se smát.
Lítat si v oblacích.
A věřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat