Schopnost vyrovnat se změnami je stres. Vždycky. Nějak to máme ve svých hlavách zakódováno a je těžké se z toho vymanit. Proč? Moc přemýšlíme? Málo cítíme? Vytvořili jsme si kolem sebe pevnou ohrádku, kterou když něco jakkoliv naruší, tak jsme z toho na týdny, měsíce, roky mimo?
Jsem sama.
Na začátku to vypadalo asi takto:
Představovala jsem si, jak ležím na posteli, s nohama na nočním stolku a lovím kousky z pytlíku extra velikého rodinného balení brambůrků a cpu si je do pusy, protože mi nezáleží jestli budu tlustá, protože už nezáleží vůbec na ničem. Oči hypnoticky upřené na televizní obrazovku, kterou nesnášim, ale teď je to jedno a tak si líznu trochu vína/cinzana/whisky a v tom zazvoní zvonek. Jdu otevřít a přitom špinavýma tlustýma pletenýma ponožkama zamačkám pár brambůrků hluboko do koberce. Když otevřu dveře vidím kamarádku z práce jak na mě vyděšeně kouká a místo ahoj si hlasitě krknu (ačkoliv jsem to nikdy před tím neuměla), ale je to jedno, protože na ničem nezáleží. A kamarádka se cítí chvilku trapně, pak nakonec vyjde ke mě do pokoje, ale mě se nechce mluvit a tak ji ignoruji. A jak tam tak sedí na jediném kousku křesla, které není plné drobečku a zavalené od obalů ze sušenek a vedle mého posledního nevydařeného pokusu vyluštit křížovku, zvedne se a odejde, ale je to jedno, protože mě na ničem nezáleží. Odejde a v práci vypráví, že se ze mě stalo čuně, zatím co já jsem doma a tloustnu a tloustnu a nakonec umřu protože mi zaskočí jeden slaný lupínek.
Teď to vypadá asi takto:
Dýchám. Snažím se rozvíjet kladný obraz sebe sama. Zjistila jsem, že z vnějšku viditelný úspěch nikdy nepomáhá k tomu, abych se cítila lépe uvnitř sebe. Pro nezasvěcené - dělám tisíc věcí a stejně to nepomáhalo. Uvědomila jsem si, že některé věci jsou ve mě v pořádku, a na tomto pozitivním pocitu jsem začala stavět. Když se totiž člověk nelíbí sám sobě a cítí, že ho nikdo neumí ocenit, bývá mnohem těžší provést vylepšení svého obrazu, potože ve skutečnosti nevíte, co se snažíte získat. Je zajímavé, že nás ani tak nečiní šťastnými počet dosažených úspěchů, ale je to o tom, jak dobře se cítíme sami se sebou. To rozhoduje, jestli uznáváme to, co jsme vytvořili. Takže pokud chci rozvíjet kladný obraz sebe sama, musím bezpodmínečně začít pracovat na své intimní rovině.
Je to možná už měsíc. Přemýšlela jsem nad tím, co mě tak bolí. Jsem přeci pevně rozhodnutá a smířená s tím, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Pak mě to došlo. Není to o něm, je to o mě. O tom jak já pojímám lásku. Mé srdce byl celek, celek věcí co jsem měla ráda, co jsem dělala, co jsem byla já. Abych tam mohla vzít někoho druhého, musela jsem se ve svém srdci smrsknout a vytvořit mu místo. Dostal kus mého srdce a teď se z něj vyrval. Zbyla díra. A ta díra je to co mě bolí. Mým úkolem je postupně se roztáhnout zpátky do celého mého srdce, být v každém jeho místečku a nezanechat tam ani kousek volného bolavého místa.
Proces zaplňování a vyrovnávání se se ztrátou, nebo možná víc se zradou, je a bylo mou neuvěřitelnou cestou za sebepoznáním. Člověk je jako zeměkoule a je jeho úkol poznat všechny své světadíly. Včetně Afriky. Afriky, která je plná bolesti, bídy, násilí, spirituality, sexuality. Začla jsem objevovat Afriku. Pocit, že pokud do něčeho nepraštim tak puknu.Návaly agrese, kdy jsem se zastavovala a říkala si, opravdu jsem to já? Běhala jsem v dešti po parku a křičela sprostá slova. Trhala věci, brečela a vřískala. Pálila jsem věci na zahradě a u toho se smála. Stěhovala nábytek v pokoji do vypjetí všech sil. V půl 4 ráno ze zoufalství, že pořád nespím, jsem chodila po pokoji se svíčkou a vymítala jeho zlé duchy. Ležela jsem nehybně několik hodin v posteli a opakovala jsem si stále dokola "I am so cute, so smart, so good". Utíkala do náruče jiného, kde se cítím bezpečně.
Ano, možná jsem čarodějnice. A možná jsem taky našla způsob, jak se s tím vším vyrovnat.
Žádné komentáře:
Okomentovat