pondělí 2. září 2013

Léto s kovbojem

   Neber si, má milá, horolezce, co když ti zůstane na soutěsce, nebo ti vyleze po Ďumbíru, hledej pak po něm díru.

   Každý chce, to co nemá. To je tak omílané klišé, které však, chtě nechtě, funguje. Čím to? Naše nenasytnost? Touha po dobrodružství? Závist? Kdy poznáme že to, co máme, je nejcennější pod sluncem a není třeba chtít víc? Říká se, že až ve chvíli kdy to ztratíme.


   Nic zásadního jsem neztratila (pro jistotu jsem si překřížila prsty). Snad jen, občas, moje Štěstí nazuje toulavé boty (nebo toulavé mačky?) a vydá se do světa. Já pak na něj čekám. Třebaže i jinde ve světě a ne doma za pecí, ale čekám. A dlouho. 

   Můžu na hory nadávat, můžu se bát všech jejich nástrah, můžu mít pocit, že to není fér. Ale jednu věc horám upřít nemohu a to, že když se vrátí a obejme mě, oba se tváříme na výsost spojeně, směje se spolu se mnou celý svět. Můj strach o něj je vykoupen jeho uvědoměním si, že o mě stojí. Moje čekání na návrat je vykoupeno intenzivním trávením společného času.
   
     A pak v jeden večer, zrovna když jeho ego bojuje s předpovědí počasí na Blancu, v přesvědčení, že volám jeho mamce, to zvedne on a můj tichý šok vyplní slovy: "Neuvidíme se v pátek, musím se učit na státnice." Slova jako "státnice", "bakalářka", "seminárka" vyslovená jím mi okamžitě přepínají moje chaotické myšlení do ještě chaotičtějšího a důležitějšího opakování slov : "Ano! Uč se! Musíš! Já myslím! Já vím! Já to chápu.! Hlava chápe, srdce však pochopí leda tak prdlačku.

Chci být s Tebou, když se škrábeš na kopec.
Chci být s Tebou, když důchodcům škrábeš záda na praxi.
Chci být s Tebou, když jdu večer spát.
Chci být s Tebou, když s Tebou dlouho nejsem.

   A že jsem si to přála opravdu hodně. Vesmír se semknul a mě přišla smska: Přijeď. V pátek. Prosím. Nebyl čas ptát se kdo je kdo a já sedla na vlak a jela. V tašce víno a skleničky. 

   Jednou mi říkal, že nejradši na horách má návraty domů. Možná to nemá rád úplně nejvíc, ale má to rád natolik, že je to klíčová věc v jeho toulání se po světě. A pro mě je zásadní, že vytvářím prostředí domova, kam se on rád vrátí. 


sobota 6. července 2013

Sebevědomí pro všechny

   Mám prázdniny. A tak jsem zahodila všechny své předsudky a vyrazila s dvěma kamarády, kteří jsou jinak v mých stereotypních očích "puberťáci". Vyrazili jsem do hospody, do té kde mají karaoke a tancuje se tam. Bylo to skvělý.

   Neznámé prostředí, neznámí lidé a dva zábavní týpci, které jsem rok neviděla. Žádné prostředí, kde musíte vypadat skvěle, kde jsou nepsaná pravidla chování, kde od vás někdo něco očekává nebo naopak, kde vy od sebe očekáváte, že kamarádky vašeho přítele řeknou: "Vybral si dobře". A tak jsem si rozpustila vlasy, vypila po 2 dcl půl litru vína (věřte, stačí mi to) a nechala se unášet vírem parketu. Na závěr večera jsem si vystřihla 3 songy, o kterých nemám tušení, co byly čas a pak se hlasitým zpěvem vrátila domů.

   Připadám si, jako bych se probudila. Byla jsem veselá a uvolněná, protože já jsem to chtěla a ne proto, že to někdo očekával, páč kdysi slyšel, že jsem toho schopna. Nedalo mi to a začala jsem nad tím přemýšlet.

  Vzpomínám si na jeden příběh o malé holčině odněkud z ciziny, které její máma každý večer před spaním  říkala : You are clever, you are pretty, you are good! A z téhle malé holčiny vyrostla sebevědomá slečna. Což se v naší české kultuře moc nestává. Řekla bych, že se potkáváme s několika typy sebevědomých žen, ale těch zdravě sebevědomých je pomálu. Třeba ty holky, které si nevidí na špičku nosu, neuvěřitelně nás točí a my si říkáme: "Sakra kvůli čemu to sebevědomí?" Nebo holky, co jsou sebevědomé až na půdu, ale uvnitř nich pláče malé ublížené dítě a pak stačí jen nešikovně ťuknout na nemaskované místo a sen o sebevědomí se rozpadne jako domeček z karet.  O kategorii nesebevědomých ani nemluvě.

  Možná proto, že když nám bylo 13, tak nás táta semtam plácl přes zadek a prohlásil, že ho máme jako vrata od stodoly nebo proto, že nám občas mamka řekla, že sousedovic dcera je chytřejší, víc uklízí nebo se neštoure v jídle tak jako my. A nedělali to se špatným úmyslem, jen nám předali to, co jim jejich rodiče a to, co se dost možná děje i v jiných rodinách a pak se o tom vypráví na zahradě při opejkání buřtů. Možná to u vás chodí jinak, možná jste poslouchaly jiné fráze, ale my to doma máme takhle. K potěšení je ten fakt, že se to lepší. Před zkouškou mi mamka řekne, že to zvládnu protože jsem dobrá a táta mi půjčí na dva dny auto, i přes to že během mých prvních odřízených jízd byla otázka času, kdy to naperu do nejbližšího stromu.

   Nicméně v onom baru sebevědomí šlo, TO sebevědomí. Cítila jsem se atraktivní, úspěšná, plná optimismu. A cítím se dobře pořád. V některých návodech na zvýšení sebevědomí píšou, že je dobré se ráno smát na sebe do zrcadla a říkat, sluší ti to. Nikdy mi to moc nešlo. Ale pustit si ráno oblíbenou písničku a zaskákat si v podprdě před zrcadlem, to jde dobře. A víte co? Cítila jsem se skvěle i se svým naklepaným břichem. Malým důkazem mi pak byla cesta do práce. V MHD se na mě křenil pohledný mladý muž, dokonce se i ohlédl když jsem vystupovala a zamával mi. Než jsem došla před vstupní bohnickou bránu, doběhl tam z další zastávky a zeptal se, jestli nepůjdu na kafe. Odmítla jsem, ale na tom nezáleží, důležité je, že jsem stála narovnaně s úsměvem od ucha k uchu a viděla, jaké divy se dějí, když se cítíme v pohodě.

   Holky! Vážně stojíme za hřích! Ať už za ten partnerský či intimní nebo za hřích "vyhrála jste výběrové řízení, gratulujeme" Zkrátka a jasně, když nám náš milý řekne " Jsi vážně skvělá/chytrá/krásná/báječná a nejlepší"  nemusí to nutně znamenat, že se ráno při vstávání praštil o noční stolek.

středa 19. června 2013

To se může stát jen mě.

   Nemůže. Fakt nemůže. Věřte. Když vám ujede autobus před nosem a vy si řeknete "No toto? To se může stát jen mě! Tak v tu samou chvíli na celém světě ujede bus minimálně....několika dalším lidem. Chodí nás po světě na 7 miliard, 7 miliard. Prostě se to stát jen vám nemůže. Nemějte mi to za zlé.

   Občas si představuji, jak sedím někde v Bangladéši na obědě s upracovaným Ukrajincem, popíječem čaje z Maroka, s třema oplácanýma Amíkama, jednou slečnou z Chile (tam jsem údajně prožila svůj předchozí život), s chlápkem z Iránu a jeho babičkou z Kazachstánu a s 12 týpky z Číny, co mají styl ruských babušek - od nejmenší po největší a všichni stejně vypadající.

  O čem si povídáme?

   Jak jsme se ráno vzbudili a nemohli hnout krkem. A jak to hrozně bolí. A jak nás to štve, když se takhle při pondělku nemůžete převlíct z pyžama. A nejvíc k vzteku je, když ta naše fyzio pomoc se toulá někde po hororách. Ještě štěstí, že máme bývalé přítele a současné přátele, vyznavače fyzioterapeutického umění. A pak se dotoulá osobní fyzio pomoc vytáhne horkou rolku  (to je prosím horký smotaný ručník, má ještě nějaký jméno před slovem horký) a alkohol, my se smějeme a on nám vyzpraví krk.

   A zrovna dneska ráno, jsme se vzbudili (pár Číňanům se to stalo předevčírem) a měly 3 šrámy na ruce, jako by nás někdo v noci zlehínka poškrabkal nožem. Jak se to tam vzalo? Kdo ví, ale večer, večer to tam jisto jistě nebylo.

 Občas se mi něco přihodí a šoupnu to na facebook. Pak chodim nenápadně kolem, tvářim se jako "mimochodem mě vůbec nezajímá, co se na mém profilu děje", ve skutečnosti si počítám like za vydařený kousek. Bývá to sranda.

   Ještě chvilku poklábosíme, zasmějeme se a já odcházím/odlétám/odplouvám vodovodem s pocitem, jak je prima, že se TO nemůže stát jenom mě.

pátek 14. června 2013

Asi takovej pocit...

...jako když mi je fajn. Konečně se začíná všechno usazovat a já mám po pocit, že tu směť myšlenek v hlavě jsem postupně roztrkala do šuplíčků...

   Popíjim kafe a odkládám ho na vytisklé otázky na zkoušku, to proto aby se neudělalo kolečko. Kolečko vedle dalších koleček z doby, kdy jsem neměla vytisklé otázky na zkoušku a zoufale jsem se netrápila tím, že už opravdu musim začít něco dělat.

   Venku je sluníčko a mě se cukají koutky. Konečně. Čím to, že jednou se svět tak nějak vesele točí sám od sebe a někdy máte pocit, že ta špatná nálada je všudypřítomná a neuteče. Kupuju voňavé olejíčky a večer si dám doporučenou dávku hormonů.

   V únoru jsem hrdě nakráčela na gyndu, s pocitem vydržím tu cokoliv, protože JÁ mám chlapa. Takového co voní a říká mi "sluší Ti to", když mi po ránu stojí ofina a na pyžamu je flek od čokolády, která padla na tajňačku večer ve špajzu. S pocitem nadšení jsem zahájila svůj večerní rituál. Hlavu plnou představ o bezproblémové pleti a lepších nehtech. A tak první platíčko jsem prozvracela, další 3 proplakala. Jsem normální? Těžko. Nebo mi ten hormonální zázrak tlačí na žaludek a posléze se odplavil k mozku? Co všechno je taková normální ženská ochotná vydržet pro pár chvil romantiky? Polykat prášky, aby mohla prožívat chvilky vášně, na které pro samé chroustání nemá vůbec chuť. Žádná vášeň, žádná pohoda, ale svět na ruby, kde se nálady mění rychleji než švec.

Že není chlap.
A chodí pozdě.
A chce jít do hospody, když mě se zrovna nechce
a ptá se mě, když mě se nechce mluvit
a nestresuje se, když si myslim, že je to třeba
a okusuje si prsty
a prodává kondomy a tuňáky a dalších milion věcí
a jeho druhé ponožky žere pračka
a leze na kopce, když já mám strach
a pouští hudbu, co já nechápu
a odsouvá termíny ukončení školy, když si říkám, že se to nedělá
a neumí uvařit puding, ale jen čokoládovou polívku
a usne, když mu dlouze vyprávim, jak jsem jela tramvají.

 A když ho prosím ať mě nechá odejít, utře mi slzy a ráno uvaří kakao. Tak, stačí. Hodila jsem mé "osobní zlo" do koše.

Má mě rád, když se směju i když křičím a objímá mě pevně.
A volá, když jde pozdě a já se tak můžu ještě 5krát převlíknout
a když nechci do hospody, tak se se mnou prochází po městě
a mlčí
a občas naoko udělá, že toho má hodně
a když se na něj podívám, vytáhne ruce z pusy
a o svých podnikatelských cosi mi nevypráví
ponožky má stejné a tak se do páru hodí i jiná
a večer v 3tisícové výšce mi volá a říká, jak rád mě má
a po divné písničce mi pustí Zlatovlásku
a pořád odsouvá školu a já to neřešim
a sní všechny pudingové hrudky a mě dá to nejlepší z kakového výtvoru
a když chci povídat a vyprávět, tak si sedne.

Už nemusim číst alarmující články o neblahých účincích hormonální antikoncepce na srdeční činnost, rakovinu a lupy. A nezvyklá mě ani zvětšení prsou. Myslím, že už to stačilo.




 

středa 13. dubna 2011

Když se člověk cítí být nešťastný

Nevím, jestli to patří k tomu sychravému počasí, nic méně to tomu vůbec nepřidá. Ukradli mi obal na mobil. Takovej ten obal, co je zelenej, ze skvělýho matroše, s pěkným obrázkem, ten obal co jsem si koupila včera, když jsem se plácla přes kapsu. A kde mi ho šlohli? Na přednášce. Na té přednášce co sice není v mém rozvrhu, však téma mě zajímá a chtěla jsem si to odsedět, na té přednášce kam přednášející nepřišel, možná, že ho někdo taky ukradl. Přesně na té přednášce, kdy při cestě tam potkáte Toho, koho přesně potkat nechcete, páč víte, že dneska už se soustředit nepůjde. A tak jsem se šla po přednášce zeptat na brigádu, všimla jsem si na dveřích vylepeného letáku, říkám si, vyjde brigáda, bude novej obal a oni vám řeknou, bohužel, ten papír už neplatí. A tak se po cestě na kolej necháte ohodit dodávkou. Možná jsou to maličkosti, ale ono to někdy tak stačí... Včera jsem se dozvěděla, že vypadám jak chlap...těšila jsem se na kamaráda, nic z toho a pak se chovala hloupě...někdo, kdo mi ne tak dávno byl blízkej víc než kdo jiný, mi posíla seznamy věcí, které změnili status "tojeprotebe"na status "nutnětopotřebujuzpátky". A venku? Prší.

úterý 5. dubna 2011

Jednou - Václav Hrabě

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom,  co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrvona teď má se to stát.

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o  životě nic -
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možný zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.