sobota 5. července 2014
Jedna noha před druhou
Nemůžu spát, necítím hlad, nedokážu se na nic soustředit déle než pár minut, celé tělo mě bolí a cítím se mizerně. A pak si jdu zaběhat. Běhání je nejlepší lék na bolavé srdce, jaký jsem kdy poznala. Když běhám, dokážu přemýšlet opravdu racionálně, neutápím se ve zbytečných úvahách, a zatímco se soustředím na to, že kladu jednu nohu před druhou, můžu si ve svých citech vůči němu udělat pořádek a panika opadá. Stejně tak ale dokážu všechny myšlenky na něj vytěsnit, vyprázdnit si hlavu a nevnímat vůbec nic kromě svého oddechování, zvuku kroků a útržků hovoru cizích lidí. Běhání je ten nejčistší způsob, jak se vypořádat se zdánlivě nekonečnou bolestí. Trápení nezmizí úplně, ale je daleko snesitelnější a já alespoň cítím hlad a fyzické vyčerpání, a ne otupělost, když každý den běhám. Když udělám těch svých pár kilometrů, cítím se ohromně nabitá energií a těším se na další den, kdy si budu moci dopřát ten rauš znova — je to nejzdravější droga, jakou jsem kdy zkusila. A doufám, že pokud a až ho zas jednou uvidím, budu vypadat senzačně.
čtvrtek 8. května 2014
Jak se ze mě stala čarodějka
Schopnost vyrovnat se změnami je stres. Vždycky. Nějak to máme ve svých hlavách zakódováno a je těžké se z toho vymanit. Proč? Moc přemýšlíme? Málo cítíme? Vytvořili jsme si kolem sebe pevnou ohrádku, kterou když něco jakkoliv naruší, tak jsme z toho na týdny, měsíce, roky mimo?
Jsem sama.
Na začátku to vypadalo asi takto:
Představovala jsem si, jak ležím na posteli, s nohama na nočním stolku a lovím kousky z pytlíku extra velikého rodinného balení brambůrků a cpu si je do pusy, protože mi nezáleží jestli budu tlustá, protože už nezáleží vůbec na ničem. Oči hypnoticky upřené na televizní obrazovku, kterou nesnášim, ale teď je to jedno a tak si líznu trochu vína/cinzana/whisky a v tom zazvoní zvonek. Jdu otevřít a přitom špinavýma tlustýma pletenýma ponožkama zamačkám pár brambůrků hluboko do koberce. Když otevřu dveře vidím kamarádku z práce jak na mě vyděšeně kouká a místo ahoj si hlasitě krknu (ačkoliv jsem to nikdy před tím neuměla), ale je to jedno, protože na ničem nezáleží. A kamarádka se cítí chvilku trapně, pak nakonec vyjde ke mě do pokoje, ale mě se nechce mluvit a tak ji ignoruji. A jak tam tak sedí na jediném kousku křesla, které není plné drobečku a zavalené od obalů ze sušenek a vedle mého posledního nevydařeného pokusu vyluštit křížovku, zvedne se a odejde, ale je to jedno, protože mě na ničem nezáleží. Odejde a v práci vypráví, že se ze mě stalo čuně, zatím co já jsem doma a tloustnu a tloustnu a nakonec umřu protože mi zaskočí jeden slaný lupínek.
Teď to vypadá asi takto:
Dýchám. Snažím se rozvíjet kladný obraz sebe sama. Zjistila jsem, že z vnějšku viditelný úspěch nikdy nepomáhá k tomu, abych se cítila lépe uvnitř sebe. Pro nezasvěcené - dělám tisíc věcí a stejně to nepomáhalo. Uvědomila jsem si, že některé věci jsou ve mě v pořádku, a na tomto pozitivním pocitu jsem začala stavět. Když se totiž člověk nelíbí sám sobě a cítí, že ho nikdo neumí ocenit, bývá mnohem těžší provést vylepšení svého obrazu, potože ve skutečnosti nevíte, co se snažíte získat. Je zajímavé, že nás ani tak nečiní šťastnými počet dosažených úspěchů, ale je to o tom, jak dobře se cítíme sami se sebou. To rozhoduje, jestli uznáváme to, co jsme vytvořili. Takže pokud chci rozvíjet kladný obraz sebe sama, musím bezpodmínečně začít pracovat na své intimní rovině.
Je to možná už měsíc. Přemýšlela jsem nad tím, co mě tak bolí. Jsem přeci pevně rozhodnutá a smířená s tím, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Pak mě to došlo. Není to o něm, je to o mě. O tom jak já pojímám lásku. Mé srdce byl celek, celek věcí co jsem měla ráda, co jsem dělala, co jsem byla já. Abych tam mohla vzít někoho druhého, musela jsem se ve svém srdci smrsknout a vytvořit mu místo. Dostal kus mého srdce a teď se z něj vyrval. Zbyla díra. A ta díra je to co mě bolí. Mým úkolem je postupně se roztáhnout zpátky do celého mého srdce, být v každém jeho místečku a nezanechat tam ani kousek volného bolavého místa.
Proces zaplňování a vyrovnávání se se ztrátou, nebo možná víc se zradou, je a bylo mou neuvěřitelnou cestou za sebepoznáním. Člověk je jako zeměkoule a je jeho úkol poznat všechny své světadíly. Včetně Afriky. Afriky, která je plná bolesti, bídy, násilí, spirituality, sexuality. Začla jsem objevovat Afriku. Pocit, že pokud do něčeho nepraštim tak puknu.Návaly agrese, kdy jsem se zastavovala a říkala si, opravdu jsem to já? Běhala jsem v dešti po parku a křičela sprostá slova. Trhala věci, brečela a vřískala. Pálila jsem věci na zahradě a u toho se smála. Stěhovala nábytek v pokoji do vypjetí všech sil. V půl 4 ráno ze zoufalství, že pořád nespím, jsem chodila po pokoji se svíčkou a vymítala jeho zlé duchy. Ležela jsem nehybně několik hodin v posteli a opakovala jsem si stále dokola "I am so cute, so smart, so good". Utíkala do náruče jiného, kde se cítím bezpečně.
Ano, možná jsem čarodějnice. A možná jsem taky našla způsob, jak se s tím vším vyrovnat.
Jsem sama.
Na začátku to vypadalo asi takto:
Představovala jsem si, jak ležím na posteli, s nohama na nočním stolku a lovím kousky z pytlíku extra velikého rodinného balení brambůrků a cpu si je do pusy, protože mi nezáleží jestli budu tlustá, protože už nezáleží vůbec na ničem. Oči hypnoticky upřené na televizní obrazovku, kterou nesnášim, ale teď je to jedno a tak si líznu trochu vína/cinzana/whisky a v tom zazvoní zvonek. Jdu otevřít a přitom špinavýma tlustýma pletenýma ponožkama zamačkám pár brambůrků hluboko do koberce. Když otevřu dveře vidím kamarádku z práce jak na mě vyděšeně kouká a místo ahoj si hlasitě krknu (ačkoliv jsem to nikdy před tím neuměla), ale je to jedno, protože na ničem nezáleží. A kamarádka se cítí chvilku trapně, pak nakonec vyjde ke mě do pokoje, ale mě se nechce mluvit a tak ji ignoruji. A jak tam tak sedí na jediném kousku křesla, které není plné drobečku a zavalené od obalů ze sušenek a vedle mého posledního nevydařeného pokusu vyluštit křížovku, zvedne se a odejde, ale je to jedno, protože mě na ničem nezáleží. Odejde a v práci vypráví, že se ze mě stalo čuně, zatím co já jsem doma a tloustnu a tloustnu a nakonec umřu protože mi zaskočí jeden slaný lupínek.
Teď to vypadá asi takto:
Dýchám. Snažím se rozvíjet kladný obraz sebe sama. Zjistila jsem, že z vnějšku viditelný úspěch nikdy nepomáhá k tomu, abych se cítila lépe uvnitř sebe. Pro nezasvěcené - dělám tisíc věcí a stejně to nepomáhalo. Uvědomila jsem si, že některé věci jsou ve mě v pořádku, a na tomto pozitivním pocitu jsem začala stavět. Když se totiž člověk nelíbí sám sobě a cítí, že ho nikdo neumí ocenit, bývá mnohem těžší provést vylepšení svého obrazu, potože ve skutečnosti nevíte, co se snažíte získat. Je zajímavé, že nás ani tak nečiní šťastnými počet dosažených úspěchů, ale je to o tom, jak dobře se cítíme sami se sebou. To rozhoduje, jestli uznáváme to, co jsme vytvořili. Takže pokud chci rozvíjet kladný obraz sebe sama, musím bezpodmínečně začít pracovat na své intimní rovině.
Je to možná už měsíc. Přemýšlela jsem nad tím, co mě tak bolí. Jsem přeci pevně rozhodnutá a smířená s tím, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Pak mě to došlo. Není to o něm, je to o mě. O tom jak já pojímám lásku. Mé srdce byl celek, celek věcí co jsem měla ráda, co jsem dělala, co jsem byla já. Abych tam mohla vzít někoho druhého, musela jsem se ve svém srdci smrsknout a vytvořit mu místo. Dostal kus mého srdce a teď se z něj vyrval. Zbyla díra. A ta díra je to co mě bolí. Mým úkolem je postupně se roztáhnout zpátky do celého mého srdce, být v každém jeho místečku a nezanechat tam ani kousek volného bolavého místa.
Proces zaplňování a vyrovnávání se se ztrátou, nebo možná víc se zradou, je a bylo mou neuvěřitelnou cestou za sebepoznáním. Člověk je jako zeměkoule a je jeho úkol poznat všechny své světadíly. Včetně Afriky. Afriky, která je plná bolesti, bídy, násilí, spirituality, sexuality. Začla jsem objevovat Afriku. Pocit, že pokud do něčeho nepraštim tak puknu.Návaly agrese, kdy jsem se zastavovala a říkala si, opravdu jsem to já? Běhala jsem v dešti po parku a křičela sprostá slova. Trhala věci, brečela a vřískala. Pálila jsem věci na zahradě a u toho se smála. Stěhovala nábytek v pokoji do vypjetí všech sil. V půl 4 ráno ze zoufalství, že pořád nespím, jsem chodila po pokoji se svíčkou a vymítala jeho zlé duchy. Ležela jsem nehybně několik hodin v posteli a opakovala jsem si stále dokola "I am so cute, so smart, so good". Utíkala do náruče jiného, kde se cítím bezpečně.
Ano, možná jsem čarodějnice. A možná jsem taky našla způsob, jak se s tím vším vyrovnat.
neděle 10. listopadu 2013
Kotrmelce
Jeden přítel mi říkal, že jeho cesta za tím po čem touží, je vždycky komplikovaná. A tak se možná vyzbrojí mečem, dýchacím přístrojem nebo pevnými nervy. Co máme ale dělat, když se dostaneme na místo, odkud žádná cesta dál nevede? Napadá mě spoustu kroků co můžu udělat, však co když šlápnu sakra vedle?
Přestanu se ohlížet za tím, co si myslí ostatní.
Nebudu se občasně nípat v minulosti a pak špatně usínat.
Zacpu si nosní dírky a přestanu vnímat vůně.
Nebudu smutná, ani když se mi bude chtít.
Začnu se snažit o zmenšení denní konzumace kakaa z litru na dva docela malý hrnky.
Nebudu brečet (jen u smutných písniček můžu).
Naučím se mluvit a říkat, co cítím.
Neurazím se.
Nebudu se přesvědčovat u čistého oblečení, že je třeba ho vyprat.
Běhat! Cvičit! Nežrat!
Každý týden jen jedna pohádka.
Budu zodpovědná.
Zašiju si všechny díry.
Budu šetřit.
Nevynechám žádnou přednášku nebo seminář.
Přestanu se smát svým vtipům, kterým se nikdo nesměje.
Okamžitě zjístím, co chci.
A nebo pochopím, že já jsem já. Přestanu se omezovat, zakazovat, nutit. Přestanu se bát, zavřu oči, semknu ruce v pěst a udělám krok, jedno kam.
Ráda sním. Ráda, opravdu. Dneska jsem si ve vlaku přestavovala jak stelu postel a očuchávám povlečení. Takovou tu velkou postel, kde spí dva. Těším se na to, moc.
Budu se smát.
Lítat si v oblacích.
A věřit.
Přestanu se ohlížet za tím, co si myslí ostatní.
Nebudu se občasně nípat v minulosti a pak špatně usínat.
Zacpu si nosní dírky a přestanu vnímat vůně.
Nebudu smutná, ani když se mi bude chtít.
Začnu se snažit o zmenšení denní konzumace kakaa z litru na dva docela malý hrnky.
Nebudu brečet (jen u smutných písniček můžu).
Naučím se mluvit a říkat, co cítím.
Neurazím se.
Nebudu se přesvědčovat u čistého oblečení, že je třeba ho vyprat.
Běhat! Cvičit! Nežrat!
Každý týden jen jedna pohádka.
Budu zodpovědná.
Zašiju si všechny díry.
Budu šetřit.
Nevynechám žádnou přednášku nebo seminář.
Přestanu se smát svým vtipům, kterým se nikdo nesměje.
Okamžitě zjístím, co chci.
A nebo pochopím, že já jsem já. Přestanu se omezovat, zakazovat, nutit. Přestanu se bát, zavřu oči, semknu ruce v pěst a udělám krok, jedno kam.
Ráda sním. Ráda, opravdu. Dneska jsem si ve vlaku přestavovala jak stelu postel a očuchávám povlečení. Takovou tu velkou postel, kde spí dva. Těším se na to, moc.
Budu se smát.
Lítat si v oblacích.
A věřit.
pondělí 2. září 2013
Léto s kovbojem
Neber si, má milá, horolezce, co když ti zůstane na soutěsce, nebo ti vyleze po Ďumbíru, hledej pak po něm díru.
Každý chce, to co nemá. To je tak omílané klišé, které však, chtě nechtě, funguje. Čím to? Naše nenasytnost? Touha po dobrodružství? Závist? Kdy poznáme že to, co máme, je nejcennější pod sluncem a není třeba chtít víc? Říká se, že až ve chvíli kdy to ztratíme.
Nic zásadního jsem neztratila (pro jistotu jsem si překřížila prsty). Snad jen, občas, moje Štěstí nazuje toulavé boty (nebo toulavé mačky?) a vydá se do světa. Já pak na něj čekám. Třebaže i jinde ve světě a ne doma za pecí, ale čekám. A dlouho.
Můžu na hory nadávat, můžu se bát všech jejich nástrah, můžu mít pocit, že to není fér. Ale jednu věc horám upřít nemohu a to, že když se vrátí a obejme mě, oba se tváříme na výsost spojeně, směje se spolu se mnou celý svět. Můj strach o něj je vykoupen jeho uvědoměním si, že o mě stojí. Moje čekání na návrat je vykoupeno intenzivním trávením společného času.
A pak v jeden večer, zrovna když jeho ego bojuje s předpovědí počasí na Blancu, v přesvědčení, že volám jeho mamce, to zvedne on a můj tichý šok vyplní slovy: "Neuvidíme se v pátek, musím se učit na státnice." Slova jako "státnice", "bakalářka", "seminárka" vyslovená jím mi okamžitě přepínají moje chaotické myšlení do ještě chaotičtějšího a důležitějšího opakování slov : "Ano! Uč se! Musíš! Já myslím! Já vím! Já to chápu.! Hlava chápe, srdce však pochopí leda tak prdlačku.
Chci být s Tebou, když se škrábeš na kopec.
Chci být s Tebou, když důchodcům škrábeš záda na praxi.
Chci být s Tebou, když jdu večer spát.
Chci být s Tebou, když s Tebou dlouho nejsem.
A že jsem si to přála opravdu hodně. Vesmír se semknul a mě přišla smska: Přijeď. V pátek. Prosím. Nebyl čas ptát se kdo je kdo a já sedla na vlak a jela. V tašce víno a skleničky.
Jednou mi říkal, že nejradši na horách má návraty domů. Možná to nemá rád úplně nejvíc, ale má to rád natolik, že je to klíčová věc v jeho toulání se po světě. A pro mě je zásadní, že vytvářím prostředí domova, kam se on rád vrátí.
Každý chce, to co nemá. To je tak omílané klišé, které však, chtě nechtě, funguje. Čím to? Naše nenasytnost? Touha po dobrodružství? Závist? Kdy poznáme že to, co máme, je nejcennější pod sluncem a není třeba chtít víc? Říká se, že až ve chvíli kdy to ztratíme.
Nic zásadního jsem neztratila (pro jistotu jsem si překřížila prsty). Snad jen, občas, moje Štěstí nazuje toulavé boty (nebo toulavé mačky?) a vydá se do světa. Já pak na něj čekám. Třebaže i jinde ve světě a ne doma za pecí, ale čekám. A dlouho.
Můžu na hory nadávat, můžu se bát všech jejich nástrah, můžu mít pocit, že to není fér. Ale jednu věc horám upřít nemohu a to, že když se vrátí a obejme mě, oba se tváříme na výsost spojeně, směje se spolu se mnou celý svět. Můj strach o něj je vykoupen jeho uvědoměním si, že o mě stojí. Moje čekání na návrat je vykoupeno intenzivním trávením společného času.
A pak v jeden večer, zrovna když jeho ego bojuje s předpovědí počasí na Blancu, v přesvědčení, že volám jeho mamce, to zvedne on a můj tichý šok vyplní slovy: "Neuvidíme se v pátek, musím se učit na státnice." Slova jako "státnice", "bakalářka", "seminárka" vyslovená jím mi okamžitě přepínají moje chaotické myšlení do ještě chaotičtějšího a důležitějšího opakování slov : "Ano! Uč se! Musíš! Já myslím! Já vím! Já to chápu.! Hlava chápe, srdce však pochopí leda tak prdlačku.
Chci být s Tebou, když se škrábeš na kopec.
Chci být s Tebou, když důchodcům škrábeš záda na praxi.
Chci být s Tebou, když jdu večer spát.
Chci být s Tebou, když s Tebou dlouho nejsem.
A že jsem si to přála opravdu hodně. Vesmír se semknul a mě přišla smska: Přijeď. V pátek. Prosím. Nebyl čas ptát se kdo je kdo a já sedla na vlak a jela. V tašce víno a skleničky.
Jednou mi říkal, že nejradši na horách má návraty domů. Možná to nemá rád úplně nejvíc, ale má to rád natolik, že je to klíčová věc v jeho toulání se po světě. A pro mě je zásadní, že vytvářím prostředí domova, kam se on rád vrátí.
sobota 6. července 2013
Sebevědomí pro všechny
Mám prázdniny. A tak jsem zahodila všechny své předsudky a vyrazila s dvěma kamarády, kteří jsou jinak v mých stereotypních očích "puberťáci". Vyrazili jsem do hospody, do té kde mají karaoke a tancuje se tam. Bylo to skvělý.
Neznámé prostředí, neznámí lidé a dva zábavní týpci, které jsem rok neviděla. Žádné prostředí, kde musíte vypadat skvěle, kde jsou nepsaná pravidla chování, kde od vás někdo něco očekává nebo naopak, kde vy od sebe očekáváte, že kamarádky vašeho přítele řeknou: "Vybral si dobře". A tak jsem si rozpustila vlasy, vypila po 2 dcl půl litru vína (věřte, stačí mi to) a nechala se unášet vírem parketu. Na závěr večera jsem si vystřihla 3 songy, o kterých nemám tušení, co byly čas a pak se hlasitým zpěvem vrátila domů.
Připadám si, jako bych se probudila. Byla jsem veselá a uvolněná, protože já jsem to chtěla a ne proto, že to někdo očekával, páč kdysi slyšel, že jsem toho schopna. Nedalo mi to a začala jsem nad tím přemýšlet.
Vzpomínám si na jeden příběh o malé holčině odněkud z ciziny, které její máma každý večer před spaním říkala : You are clever, you are pretty, you are good! A z téhle malé holčiny vyrostla sebevědomá slečna. Což se v naší české kultuře moc nestává. Řekla bych, že se potkáváme s několika typy sebevědomých žen, ale těch zdravě sebevědomých je pomálu. Třeba ty holky, které si nevidí na špičku nosu, neuvěřitelně nás točí a my si říkáme: "Sakra kvůli čemu to sebevědomí?" Nebo holky, co jsou sebevědomé až na půdu, ale uvnitř nich pláče malé ublížené dítě a pak stačí jen nešikovně ťuknout na nemaskované místo a sen o sebevědomí se rozpadne jako domeček z karet. O kategorii nesebevědomých ani nemluvě.
Možná proto, že když nám bylo 13, tak nás táta semtam plácl přes zadek a prohlásil, že ho máme jako vrata od stodoly nebo proto, že nám občas mamka řekla, že sousedovic dcera je chytřejší, víc uklízí nebo se neštoure v jídle tak jako my. A nedělali to se špatným úmyslem, jen nám předali to, co jim jejich rodiče a to, co se dost možná děje i v jiných rodinách a pak se o tom vypráví na zahradě při opejkání buřtů. Možná to u vás chodí jinak, možná jste poslouchaly jiné fráze, ale my to doma máme takhle. K potěšení je ten fakt, že se to lepší. Před zkouškou mi mamka řekne, že to zvládnu protože jsem dobrá a táta mi půjčí na dva dny auto, i přes to že během mých prvních odřízených jízd byla otázka času, kdy to naperu do nejbližšího stromu.
Nicméně v onom baru sebevědomí šlo, TO sebevědomí. Cítila jsem se atraktivní, úspěšná, plná optimismu. A cítím se dobře pořád. V některých návodech na zvýšení sebevědomí píšou, že je dobré se ráno smát na sebe do zrcadla a říkat, sluší ti to. Nikdy mi to moc nešlo. Ale pustit si ráno oblíbenou písničku a zaskákat si v podprdě před zrcadlem, to jde dobře. A víte co? Cítila jsem se skvěle i se svým naklepaným břichem. Malým důkazem mi pak byla cesta do práce. V MHD se na mě křenil pohledný mladý muž, dokonce se i ohlédl když jsem vystupovala a zamával mi. Než jsem došla před vstupní bohnickou bránu, doběhl tam z další zastávky a zeptal se, jestli nepůjdu na kafe. Odmítla jsem, ale na tom nezáleží, důležité je, že jsem stála narovnaně s úsměvem od ucha k uchu a viděla, jaké divy se dějí, když se cítíme v pohodě.
Holky! Vážně stojíme za hřích! Ať už za ten partnerský či intimní nebo za hřích "vyhrála jste výběrové řízení, gratulujeme" Zkrátka a jasně, když nám náš milý řekne " Jsi vážně skvělá/chytrá/krásná/báječná a nejlepší" nemusí to nutně znamenat, že se ráno při vstávání praštil o noční stolek.
Neznámé prostředí, neznámí lidé a dva zábavní týpci, které jsem rok neviděla. Žádné prostředí, kde musíte vypadat skvěle, kde jsou nepsaná pravidla chování, kde od vás někdo něco očekává nebo naopak, kde vy od sebe očekáváte, že kamarádky vašeho přítele řeknou: "Vybral si dobře". A tak jsem si rozpustila vlasy, vypila po 2 dcl půl litru vína (věřte, stačí mi to) a nechala se unášet vírem parketu. Na závěr večera jsem si vystřihla 3 songy, o kterých nemám tušení, co byly čas a pak se hlasitým zpěvem vrátila domů.
Připadám si, jako bych se probudila. Byla jsem veselá a uvolněná, protože já jsem to chtěla a ne proto, že to někdo očekával, páč kdysi slyšel, že jsem toho schopna. Nedalo mi to a začala jsem nad tím přemýšlet.
Vzpomínám si na jeden příběh o malé holčině odněkud z ciziny, které její máma každý večer před spaním říkala : You are clever, you are pretty, you are good! A z téhle malé holčiny vyrostla sebevědomá slečna. Což se v naší české kultuře moc nestává. Řekla bych, že se potkáváme s několika typy sebevědomých žen, ale těch zdravě sebevědomých je pomálu. Třeba ty holky, které si nevidí na špičku nosu, neuvěřitelně nás točí a my si říkáme: "Sakra kvůli čemu to sebevědomí?" Nebo holky, co jsou sebevědomé až na půdu, ale uvnitř nich pláče malé ublížené dítě a pak stačí jen nešikovně ťuknout na nemaskované místo a sen o sebevědomí se rozpadne jako domeček z karet. O kategorii nesebevědomých ani nemluvě.
Možná proto, že když nám bylo 13, tak nás táta semtam plácl přes zadek a prohlásil, že ho máme jako vrata od stodoly nebo proto, že nám občas mamka řekla, že sousedovic dcera je chytřejší, víc uklízí nebo se neštoure v jídle tak jako my. A nedělali to se špatným úmyslem, jen nám předali to, co jim jejich rodiče a to, co se dost možná děje i v jiných rodinách a pak se o tom vypráví na zahradě při opejkání buřtů. Možná to u vás chodí jinak, možná jste poslouchaly jiné fráze, ale my to doma máme takhle. K potěšení je ten fakt, že se to lepší. Před zkouškou mi mamka řekne, že to zvládnu protože jsem dobrá a táta mi půjčí na dva dny auto, i přes to že během mých prvních odřízených jízd byla otázka času, kdy to naperu do nejbližšího stromu.
Nicméně v onom baru sebevědomí šlo, TO sebevědomí. Cítila jsem se atraktivní, úspěšná, plná optimismu. A cítím se dobře pořád. V některých návodech na zvýšení sebevědomí píšou, že je dobré se ráno smát na sebe do zrcadla a říkat, sluší ti to. Nikdy mi to moc nešlo. Ale pustit si ráno oblíbenou písničku a zaskákat si v podprdě před zrcadlem, to jde dobře. A víte co? Cítila jsem se skvěle i se svým naklepaným břichem. Malým důkazem mi pak byla cesta do práce. V MHD se na mě křenil pohledný mladý muž, dokonce se i ohlédl když jsem vystupovala a zamával mi. Než jsem došla před vstupní bohnickou bránu, doběhl tam z další zastávky a zeptal se, jestli nepůjdu na kafe. Odmítla jsem, ale na tom nezáleží, důležité je, že jsem stála narovnaně s úsměvem od ucha k uchu a viděla, jaké divy se dějí, když se cítíme v pohodě.
Holky! Vážně stojíme za hřích! Ať už za ten partnerský či intimní nebo za hřích "vyhrála jste výběrové řízení, gratulujeme" Zkrátka a jasně, když nám náš milý řekne " Jsi vážně skvělá/chytrá/krásná/báječná a nejlepší" nemusí to nutně znamenat, že se ráno při vstávání praštil o noční stolek.
středa 19. června 2013
To se může stát jen mě.
Nemůže. Fakt nemůže. Věřte. Když vám ujede autobus před nosem a vy si řeknete "No toto? To se může stát jen mě! Tak v tu samou chvíli na celém světě ujede bus minimálně....několika dalším lidem. Chodí nás po světě na 7 miliard, 7 miliard. Prostě se to stát jen vám nemůže. Nemějte mi to za zlé.
Občas si představuji, jak sedím někde v Bangladéši na obědě s upracovaným Ukrajincem, popíječem čaje z Maroka, s třema oplácanýma Amíkama, jednou slečnou z Chile (tam jsem údajně prožila svůj předchozí život), s chlápkem z Iránu a jeho babičkou z Kazachstánu a s 12 týpky z Číny, co mají styl ruských babušek - od nejmenší po největší a všichni stejně vypadající.
O čem si povídáme?
Jak jsme se ráno vzbudili a nemohli hnout krkem. A jak to hrozně bolí. A jak nás to štve, když se takhle při pondělku nemůžete převlíct z pyžama. A nejvíc k vzteku je, když ta naše fyzio pomoc se toulá někde po hororách. Ještě štěstí, že máme bývalé přítele a současné přátele, vyznavače fyzioterapeutického umění. A pak se dotoulá osobní fyzio pomoc vytáhne horkou rolku (to je prosím horký smotaný ručník, má ještě nějaký jméno před slovem horký) a alkohol, my se smějeme a on nám vyzpraví krk.
A zrovna dneska ráno, jsme se vzbudili (pár Číňanům se to stalo předevčírem) a měly 3 šrámy na ruce, jako by nás někdo v noci zlehínka poškrabkal nožem. Jak se to tam vzalo? Kdo ví, ale večer, večer to tam jisto jistě nebylo.
Občas se mi něco přihodí a šoupnu to na facebook. Pak chodim nenápadně kolem, tvářim se jako "mimochodem mě vůbec nezajímá, co se na mém profilu děje", ve skutečnosti si počítám like za vydařený kousek. Bývá to sranda.
Ještě chvilku poklábosíme, zasmějeme se a já odcházím/odlétám/odplouvám vodovodem s pocitem, jak je prima, že se TO nemůže stát jenom mě.
Občas si představuji, jak sedím někde v Bangladéši na obědě s upracovaným Ukrajincem, popíječem čaje z Maroka, s třema oplácanýma Amíkama, jednou slečnou z Chile (tam jsem údajně prožila svůj předchozí život), s chlápkem z Iránu a jeho babičkou z Kazachstánu a s 12 týpky z Číny, co mají styl ruských babušek - od nejmenší po největší a všichni stejně vypadající.
O čem si povídáme?
Jak jsme se ráno vzbudili a nemohli hnout krkem. A jak to hrozně bolí. A jak nás to štve, když se takhle při pondělku nemůžete převlíct z pyžama. A nejvíc k vzteku je, když ta naše fyzio pomoc se toulá někde po hororách. Ještě štěstí, že máme bývalé přítele a současné přátele, vyznavače fyzioterapeutického umění. A pak se dotoulá osobní fyzio pomoc vytáhne horkou rolku (to je prosím horký smotaný ručník, má ještě nějaký jméno před slovem horký) a alkohol, my se smějeme a on nám vyzpraví krk.
A zrovna dneska ráno, jsme se vzbudili (pár Číňanům se to stalo předevčírem) a měly 3 šrámy na ruce, jako by nás někdo v noci zlehínka poškrabkal nožem. Jak se to tam vzalo? Kdo ví, ale večer, večer to tam jisto jistě nebylo.
Občas se mi něco přihodí a šoupnu to na facebook. Pak chodim nenápadně kolem, tvářim se jako "mimochodem mě vůbec nezajímá, co se na mém profilu děje", ve skutečnosti si počítám like za vydařený kousek. Bývá to sranda.
Ještě chvilku poklábosíme, zasmějeme se a já odcházím/odlétám/odplouvám vodovodem s pocitem, jak je prima, že se TO nemůže stát jenom mě.
pátek 14. června 2013
Asi takovej pocit...
...jako když mi je fajn. Konečně se začíná všechno usazovat a já mám po pocit, že tu směť myšlenek v hlavě jsem postupně roztrkala do šuplíčků...
Popíjim kafe a odkládám ho na vytisklé otázky na zkoušku, to proto aby se neudělalo kolečko. Kolečko vedle dalších koleček z doby, kdy jsem neměla vytisklé otázky na zkoušku a zoufale jsem se netrápila tím, že už opravdu musim začít něco dělat.
Venku je sluníčko a mě se cukají koutky. Konečně. Čím to, že jednou se svět tak nějak vesele točí sám od sebe a někdy máte pocit, že ta špatná nálada je všudypřítomná a neuteče. Kupuju voňavé olejíčky a večer si dám doporučenou dávku hormonů.
V únoru jsem hrdě nakráčela na gyndu, s pocitem vydržím tu cokoliv, protože JÁ mám chlapa. Takového co voní a říká mi "sluší Ti to", když mi po ránu stojí ofina a na pyžamu je flek od čokolády, která padla na tajňačku večer ve špajzu. S pocitem nadšení jsem zahájila svůj večerní rituál. Hlavu plnou představ o bezproblémové pleti a lepších nehtech. A tak první platíčko jsem prozvracela, další 3 proplakala. Jsem normální? Těžko. Nebo mi ten hormonální zázrak tlačí na žaludek a posléze se odplavil k mozku? Co všechno je taková normální ženská ochotná vydržet pro pár chvil romantiky? Polykat prášky, aby mohla prožívat chvilky vášně, na které pro samé chroustání nemá vůbec chuť. Žádná vášeň, žádná pohoda, ale svět na ruby, kde se nálady mění rychleji než švec.
Že není chlap.
A chodí pozdě.
A chce jít do hospody, když mě se zrovna nechce
a ptá se mě, když mě se nechce mluvit
a nestresuje se, když si myslim, že je to třeba
a okusuje si prsty
a prodává kondomy a tuňáky a dalších milion věcí
a jeho druhé ponožky žere pračka
a leze na kopce, když já mám strach
a pouští hudbu, co já nechápu
a odsouvá termíny ukončení školy, když si říkám, že se to nedělá
a neumí uvařit puding, ale jen čokoládovou polívku
a usne, když mu dlouze vyprávim, jak jsem jela tramvají.
A když ho prosím ať mě nechá odejít, utře mi slzy a ráno uvaří kakao. Tak, stačí. Hodila jsem mé "osobní zlo" do koše.
Má mě rád, když se směju i když křičím a objímá mě pevně.
A volá, když jde pozdě a já se tak můžu ještě 5krát převlíknout
a když nechci do hospody, tak se se mnou prochází po městě
a mlčí
a občas naoko udělá, že toho má hodně
a když se na něj podívám, vytáhne ruce z pusy
a o svých podnikatelských cosi mi nevypráví
ponožky má stejné a tak se do páru hodí i jiná
a večer v 3tisícové výšce mi volá a říká, jak rád mě má
a po divné písničce mi pustí Zlatovlásku
a pořád odsouvá školu a já to neřešim
a sní všechny pudingové hrudky a mě dá to nejlepší z kakového výtvoru
a když chci povídat a vyprávět, tak si sedne.
Už nemusim číst alarmující články o neblahých účincích hormonální antikoncepce na srdeční činnost, rakovinu a lupy. A nezvyklá mě ani zvětšení prsou. Myslím, že už to stačilo.
Popíjim kafe a odkládám ho na vytisklé otázky na zkoušku, to proto aby se neudělalo kolečko. Kolečko vedle dalších koleček z doby, kdy jsem neměla vytisklé otázky na zkoušku a zoufale jsem se netrápila tím, že už opravdu musim začít něco dělat.
Venku je sluníčko a mě se cukají koutky. Konečně. Čím to, že jednou se svět tak nějak vesele točí sám od sebe a někdy máte pocit, že ta špatná nálada je všudypřítomná a neuteče. Kupuju voňavé olejíčky a večer si dám doporučenou dávku hormonů.
V únoru jsem hrdě nakráčela na gyndu, s pocitem vydržím tu cokoliv, protože JÁ mám chlapa. Takového co voní a říká mi "sluší Ti to", když mi po ránu stojí ofina a na pyžamu je flek od čokolády, která padla na tajňačku večer ve špajzu. S pocitem nadšení jsem zahájila svůj večerní rituál. Hlavu plnou představ o bezproblémové pleti a lepších nehtech. A tak první platíčko jsem prozvracela, další 3 proplakala. Jsem normální? Těžko. Nebo mi ten hormonální zázrak tlačí na žaludek a posléze se odplavil k mozku? Co všechno je taková normální ženská ochotná vydržet pro pár chvil romantiky? Polykat prášky, aby mohla prožívat chvilky vášně, na které pro samé chroustání nemá vůbec chuť. Žádná vášeň, žádná pohoda, ale svět na ruby, kde se nálady mění rychleji než švec.
Že není chlap.
A chodí pozdě.
A chce jít do hospody, když mě se zrovna nechce
a ptá se mě, když mě se nechce mluvit
a nestresuje se, když si myslim, že je to třeba
a okusuje si prsty
a prodává kondomy a tuňáky a dalších milion věcí
a jeho druhé ponožky žere pračka
a leze na kopce, když já mám strach
a pouští hudbu, co já nechápu
a odsouvá termíny ukončení školy, když si říkám, že se to nedělá
a neumí uvařit puding, ale jen čokoládovou polívku
a usne, když mu dlouze vyprávim, jak jsem jela tramvají.
A když ho prosím ať mě nechá odejít, utře mi slzy a ráno uvaří kakao. Tak, stačí. Hodila jsem mé "osobní zlo" do koše.
Má mě rád, když se směju i když křičím a objímá mě pevně.
A volá, když jde pozdě a já se tak můžu ještě 5krát převlíknout
a když nechci do hospody, tak se se mnou prochází po městě
a mlčí
a občas naoko udělá, že toho má hodně
a když se na něj podívám, vytáhne ruce z pusy
a o svých podnikatelských cosi mi nevypráví
ponožky má stejné a tak se do páru hodí i jiná
a večer v 3tisícové výšce mi volá a říká, jak rád mě má
a po divné písničce mi pustí Zlatovlásku
a pořád odsouvá školu a já to neřešim
a sní všechny pudingové hrudky a mě dá to nejlepší z kakového výtvoru
a když chci povídat a vyprávět, tak si sedne.
Už nemusim číst alarmující články o neblahých účincích hormonální antikoncepce na srdeční činnost, rakovinu a lupy. A nezvyklá mě ani zvětšení prsou. Myslím, že už to stačilo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)